Cesta ČR Liberec - IT Pisa Start:19.Srpna 15:00 Ještěd

Cesta

Naše Cesta

Tak je tu den D a připravujeme se na start. Aleš nervózně pochoduje po pokoji a Vojta, Mirek a Tereza samozřejmě bůh ví kde :-D. Nervy stoupají a sprostými slovy Alík fakt nešetří :-D. Ještě že je tu s námi Vladka a Petra, tak se snažím držet trochu při zemi. Tak už jsou konečně tady, nakládáme věci do auta, kola na auta a vyrážíme na Ještěd.

Na Ještědu bylo celkem rušno a dost lidí nás tam přišlo podpořit. Přijde pár foteček, rozhovor s reportéry, odpočet a už si to letím do první zatáčky a hnedle na semaforu červená :-D. Tak čekám cca 5 min a pak jsem se na to vykašlal a projel jsem ji a jedeme dále na Český Dub a Mladou Boleslav.

Teplota venku je celkem dosti vysoká a zvyšuje se tím i pitný režim od Estimu. Po příjezdu do Nymburku vyzvedáváme na nádraží balíček od Meridy a jedeme se přibližovat k hranicím.

Za nedlouho jsme se ponořili do noční tmy (jinou neznám) a v dálce vidíme krásné blesky :-D. Po pár příjemných telefonátech se přibližujeme jak k hranicím, tak bohužel i k bouřce .A najednou je tu první problém, začíná pršet, jak, no prostě moc, tak se snažíme tím projet, ale stále se nedaří. Teplota klesá, venku stále prší a průměrná rychlost se tím dostává k bodu mrazu. Tak nás napadlo, že někde za kempíme a prostě se 4 hodiny vyspíme a pak to budeme dohánět, jelikož na satelitu to vypadalo, že se to má vybrat.

Po 4 hodinách spánku se opravdu probouzíme, silnice jsou skoro suché, ale počasí nic moc a vydáváme se na trasu. Dojíždíme k hranicím, kde se naposledy spojíme s lidmi v ČR a po přejetí hranic (Strážný) se vydáváme do Německa. Byl to pouhý kousek Německem, co jsme jeli, počasí bylo celkem vlídné, ale žádné teplo. Jelikož člověk před tím zmoknul, tak to nebylo nic moc, jelikož se neprohřál, ale šlo to. Tak jsme se snažili držet průměrku a rychlost takovou, abychom co nejdříve dorazili k Alpám.

Alpy, to je kapitola sama o sobě, jelikož takové drsné podmínky jsem opravdu nečekal. Celou dobu se jakž takž jelo údolím, a už jsem nedočkavě čekal, kdy to vážně začne stoupat, ale když jsem zastavil pod kopcem, kde to opravdu začalo stoupat a viděl jsem tu ceduli 33km 12% stoupání, tak jsem nechtěl věřit vlastním očím. No byl to nářez. Do 1500 metrů to byla celkem pohodička, sice nejlehčí převod byl fakt dost těžkej, ale šlo to. Jak se to přelomilo okolo 1800 m nad mořem, tak jsem začal mít problémy s dechem, protože řídkost vzduchu a takový výkon nejdou moc dohromady. Tohle stoupání jsem si opravdu protrpěl tak, že se mi ani plíce nevešly do hrudníku a bolest to byla fakt fantastická. A tady nastal první problém a měl jsem hodně velkou chuť to vzdát, protože mi přišlo, že za jakoukoliv zatáčkou to se mnou může švihnout a místy do toho opravdu nebylo daleko, jelikož tep překračoval i 250. Tak to bylo opravdu na mě moc moc. No, nakonec jsem to se slzami v očích nahoru vyjel, a takovou slast jsem nikdy nezažil. Už nahoře jsem měl pocit takového malého vítězství. No, ale to jsem nevěděl, že to bude ještě horší :-D. Sjeli jsme dolu asi do 500 metrů nad mořem a jeli jsme to samé nahoru, takže jsem si teror zopáknul ještě jednou (opakovaní je matka moudrosti), ale ani to stále nebylo to nejhorší, co mě na téhle trase mohlo potkat.

Už sice nebyli žádné velké kopce (jen do dvou tis. vše), ale zato nastaly tunely a já, protože mám strach s uzavřených prostor, jsem musel překročit hodně svoje hranice a pustit se do tunelu. Nebyl jen jeden či dva, ale bylo jich dvacet či třicet a některé i 3 km dlouhé. První byl opravdu horor, ale pak to začalo upadat a dokonce poslední tunel jsem si fakt užil :-) supřík další kosa za mnou.

Pomalu jsme se blížili k posledním horám před cílem. Už sice nebyli tak vysoké, ale 35 stupňů ve stínu je i na mě moc a to upozorňuji, že stín tam nikde nenajdete :-D. Po chvíli jsem málem začal jíst asfalt, tak jsme zastavili, najedli se a počkali hoďku, než teplota začala opadat :-). Odpočinul jsem si, doplnil nápoje a vyjeli jsme na překonání posledních kopců.

V noci to byla katastrofa, jelikož začalo foukat tak, že z kopce jsem musel šlapat na střední převody, a do kopce, no to je lepší nemluvit, nakonec jsme se dostali nahoru a 13 km sjezdík dolů jsem si opravdu luxusně vychutnal. To byl fičák jako pes (pneumatiky totálně dodělané). Až na jeden střet s netopýrem, či co to bylo, to byl fakt luxus.

Blížíme se ke konci. Nastává poslední přestávka a už je to jen 40km do cíle, tak si tak v duchu říkám co s tím, jsem už dost na dně, tedy dno je hodně nade mnou, ale už tam chci být. Tak se pouštím do 40 km sprintu. Po chvíli už jsem tak vyčerpaný, že vidím i to, co normální lidi nevidí :-D. Ale tempo nepadá a dřu to přes zuby a dostávám se do vysněného cíle, kde veškerá únava ze mě padá a jsem naprosto šťastný, že jsme to jako team zase dokázali. Dikec Meridě (ani jeden defekt), Estimu a Redbulu. Jinak bych byl K.O.